Cestopis Sýrie 2002

Neděle 30.6.    Damašek

Ani nevím, kdy jsme do Damašku dorazili. Mohlo to bejt asi v půl druhý ráno. Vím jen, že jsme hodně dlouho stáli ve všemožnejch frontách a že Luboš na pásu dlouho nemohl najít svůj bágl. Do rána jsme dospali někde na letištních sedačkách. Nemusím říkat, že už na letišti na nás místní koukali jako na nějaký rockový hvězdy. Ten pocit byl zpočátku trošku nepříjemnej, ale protože na nás lidi civěli v průběhu celýho výletu, tak si člověk časem zvykne.

Ráno jsme dorazili z letiště do Damašku. Tady je nutné menší vysvětlení: na dvoře baráku, kde bydlí Luboš, měla svoji živnost jistá paní, která učila umění břišních tanců. Taky žila mimochodem pár let v Sýrii, takže když Luboš začal shánět informace o Sýrii, zašel i za ní. Tato paní nám pak dohodila nějakýho režiséra v Damašku, u jehož rodiny bysme mohli pár dní přespat. Takže první úkol hnedka ráno bylo nějak se s ním spojit. Na první pohled jednoduchá situace; na druhej pohled už to celkem skřípalo. Luboš se dovolal k němu domů asi až po půl hodině a to tuším ještě nebyl doma (nebo snad spal nebo co), takže sraz s ním nám domluvila jeho žena. Místo setkání jsme určili jako křižovatku u Damašský citadely. Čekali jsme hodinu, pak dvě…to už jsme se začali trošku nudit a taky propadat beznaději, protože jsme se měli setkat s chlápkem, kterýho jsme v životě neviděli a spolíhat tak, že si nás všimne on. Radost se setkání se nakonec konala…hrozně se nám omlouval, že přišel pozdě, že prej se orientoval podle hodin doma na videu, který prej nešly…

Damašek je bezesporu pěkný město. Trochu to srážel fakt, že všechny ty kulturní šoky a překvapení jsme zažili v něm jako v našem prvním navštíveném syrském městě, takže Damašek se jevil nejen jako pěknej, ale i trošku rozporuplnej. Například tu vládne celkem silná anarchie v dopravě. Jízdní pruhy jako by tu neexistovaly; každej si jezdí jak chce a svojí pozici na silnici náležitě oznamuje troubením. Ale i v tomhle zmatku byl přece nějaký řád; neviděli jsme jedinou bouračku.

Celej zbytek dne jsme prospali u nich doma; jednak kvůli tomu, že bylo celkem vedro a taky kvůli všeobecný únavě z cesty. Mimochodem, ta rodinka byla fakt super!! Mohammad al-Rashid, jeho žena Maria a pětiletá dceruška Jodie nám poskytli skvělý zázemí a pohodu v klimatizovanym bytě.

           Martin: Bohužel ne klimatizace, jen větráky. Výhodou však byly jiné vymoženosti – internet, jídlo, výhled na velkou část města i přilehlé hory, …

 FOTBAL – finále, Brazílie – Německo 2:0

Pondělí 1.7.     Damašek

Ondra: Ohromným zážitkem bylo pozorovat Mohammada, jak vstává. Z obejváku do jejich ložnice se dalo celkem dobře vidět. Poprvý se peřina zavlnila někdy v deset. O chvíli později se Mohammad na posteli zádama k nám posadil a začal kouřit cigára. V týhle pozici vydržel asi půl hodiny, načež se odvalil do koupelny, kde zkejsl další půlhodinku.

Při zevlování po Damašku jsme natrefili na nějakýho týpka z Palestiny, kterej se hnedka prohlásil za našeho průvodce. Ospravedlnil to tím, že nám ukázal fotku, na který byl s nějakou roštěnkou, o níž tvrdil, že je taky z Česka. Zezačátku to bylo fajn, ale večer jsme se ho chtěli nějak zbavit (hlavně Martin s Lubošem, mně moc nevadil) a taky že nakonec zbavili. Sympatický na něm bylo, že si chtěl jen s někým pokecat a že mu nešlo o prachy nebo tak. Zbavit se ho ale bylo celkem těžký. Skončilo to tím, že jsem se s ním neurčitě dohodl, že se zítra v centru u mešity určitě potkáme. Samozřejmě, že jsme se následující den mešitě vyhýbali velkým obloukem.

Hnedka za Umájovskou mešitou byla kavárnička, kde jsme zalezli, pobafali dýmku a poslouchali nějakýho staříka, co seděl v jakýmsi železnym křesle na vyvýšenym místě a četl nějaký povídky nebo co. Když se mu zdálo, že ho lidi moc neposlouchaj a hleděj si svýho, tak vzal meč, co měl na klíně, a začal s ním mlátit o nohu toho křesla, aby si zjednal pozornost. Ke konci vyprávění přišel do kavárny asi nějakej důležitej pán. Zaujmul místo přímo před staříkem-vypravěčem a začal komentovat jeho příběhy. To se staříkovi samozřejmě nelíbilo. Chvíli šermoval svým mečem před jeho ksichtem a zvýšeným hlasem mu v jeho názorech odporoval. Bohužel jsme zrovna odcházeli, takže nevím, jak to nakonec dopadlo.

Úterý 2.7.         Damašek – Bosra

Jodie toho rána byla strašně rozjívená a furt si s náma chtěla hrát a honit se po bytě. S těžkým srdcem jsme se s al-Rashidovci rozloučili (bohužel nám dali špatnou e-mailovou adresu) a zamířili si to z Damašku na jih do Bosry.

Cestovali jsme tzv. servisy, což byly takový malý mikrobusy maximálně pro patnáct lidí. Cesta z Damašku do Bosry nevedla přímo, nýbrž přes Dara’a. Bosra nás přivítala neuvěřitelným vedrem. Jo, ještě něco: vždycky, když někam přijedete, tak vás obklopí tlupa naháněčů na cokoliv a vzájemně se překřikujou třeba v nabídkách těch nejlepších hotelů za nejnižší ceny a podobně. Nejdůležitější je odrazit tenhle počáteční nápor a pak už vám daj pokoj. Nejinak tomu bylo i v Bosře, i když místo tlupy na nás čekal jen nějakej klouček na kole. Hnedka nám začal nabízet pohledy, což nás za chvíli už celkem sr*lo…ale protože jsme nenašli jedinou směnárnu, tak tenhle klouček nám později posloužil jako prostředník k pokoutní směně.

V Bosře kromě známého amfiteátru a ruin vlastně nic není, nepočítám-li honosnej hotel, působící v krajině spíše jako pěst na oko. Inspirováni předchozími cestopisy jsme chtěli přespat přímo v amfiteátru. Vrátnej se s náma vůbec nechtěl bavit o ceně, prostě řekl, kolik to stojí a bastafidli. Asi věděl, že kromě amfiteátru a toho hotelu pro horních 10 000 už v Bosře žádný ubytování není. Neexistence konkurence byla celkem znát, počínaje úrovní koupelen a pokojíkem konče. Ale zas to bylo romantický. Martin s Lubošem mě celou cestu učili hrát mariáš a co si pamatuju, tak v tomhle kamrlíku jsme to hráli taky.

Amfiteátr byl opravdu honosný. Luboš někde cestou chytil dobrodružnou slinu a co chvíli se s baterkou ztrácel v labyrintech chodeb. Tak zatímco Martin a já jsme polehávali na jevišti a koukali se na noční syrskou oblohu, Luboš pobíhal v útrobách amfiteátru a jeho přibližnou polohu jsme odhadovali podle halekání nebo podle světla jeho baterky, které se každou chvíli mihlo škvírami mezi kameny.

Čtvrtek 4.7. Palmyra

Dnešní den jsme strávili putováním po ruinách, které se ukázaly býti opravdu rozsáhlé. I mezi nimi se pohybovalo pár individuí, které nabízeli návštěvníkům všemožný blbosti, od pohledů až po zaručeně pravý starodávný mince. Jiná individua na to nešla takhle klikatě a s nastavenou dlaní chtěli přímo prachy. Vedle ruin starověké Palmyry byly další (překvapivě) ruiny chrámu Bel. Jeho areál je skutečně impozantní a majestátní.

Inspirovaní cestopisy z minulých let, které se zmiňovaly o bazénu v oáze hnedka vedle chrámu, jsme se ho vydali hledat. A skutečně: Obtloustlý pán chtěl jen 100 SYPů za pár hodin. Libová pohoda v chladivé vodě bazénu, za rákosovým plotem se tyčily majestátní trosky chrámu Bel…a čas plynul úžasně pomalu…ale všechno nebylo dokonalý. Nějak jsem podcenil syrské sluníčko a celkem hrubě jsem si přiškvařil záda; a navíc mě kromě sračky začalo bolet břicho.

Večer, když se šéf hotelu seznámil s naším plánem zajet na citadelu, tyčící se nad Palmyrou, neváhal a pověřil řidiče tý motorový trojkolky, aby nás zavezl pod kopec a za několik hodin potom, aby pro nás zase přijel. Pak nám ještě nabízel zvláštní program: za pár stovek SYPů že se můžem podívat na cikánskou taneční oslavu kousek za městem. Měl jsem, na rozdíl od druhých, celkem zájem; podle toho, jak to popisoval, to ale spíš vypadalo jako na nějakej bordel, kterej spočíval v tom, že tam jako přijdem, půvabné cikánky budou před náma tančit a my si pak vybereme jednu, se kterou zalezeme do stanu a…budem tam hrát piškvorky nebo co. Můj zájem nepolevoval, ale když jsem viděl to nadšení ostatních, tak jsem rezignoval.

Tak jsme dali jen tu citadelu. Jelikož jsem neměl ISIC kartu, ale jen IYTC, fuckleři na vrátnici mě nechtěli do hradu pustit za studentskou cenu. Tak jsem se na hrad díval zvenku a pak mi bylo doporučeno koukat se na západ Slunce. Těšil jsem se, jak se oddám snění při západu, ale celkem mi to zkazilo asi deset dorazivších turistů odněkud, kteří asi nepochopili výjimečnost okamžiku a spíš než aby to vychutnávali, pořád o něčem žvatlali a překřikovali se.

Autobusů s turistama přijelo k hradu několik, takže se tu bez logicky rozmnožili i individua prodávající pohledy. Jednoho takovýho kloučka, jehož shitózní pohledy jsem několikrát odmítl, jsme potkali na cestě zpátky; smál se a chlubil se nám, že jednomu turistovi prodal celý album. Pak na něj ukázal a chvíli si ťukal si na čelo jako že musel bejt fakt blbej, že to kupoval.

Sobota 6.7. Hama – Afameia – Hama

Luboš nás přesvědčil, že se musíme jet podívat na asi půl hodiny vzdálené ruiny Afamei. Musím přiznat, že všelijakejch ruin jsem už měl plný zuby. Bosra a Palmyra mě vrchovatě zasytily a už jsem moc nechtěl drápat se za jinejma.

Ve vesničce nás čekala cesta do kopce. Bylo zrovna strašný vedro, a tak nám asi v půlce pochodu došla voda. Neodradilo nás to a dorazili jsme na místo. Jak jsem předpokládal, byly to ruiny nějakýho starověkýho města…dala se rozpoznat hlavní třída, okolo ní se zachovaly zbytky sloupořadí (které poskytovaly trocha vítaného stínu).

Martin: Šlo mimo jiné o den, kdy jsem skutečně trpěl. Lepší sračku si asi těžko může někdo představit (a to jsem ještě nevěděl, co mě čeká v Konyi). Přežití tohoto výletu mi dodalo sílu pro zbytek cesty. Rozptýlením byly aspoň šachy. Luboš, který se na nás furt vytahoval, i když hrál stylem „počkám, až usneš a pak tě zničím“, vyzval postaršího lokála a musel se poroučet po matu asi v 15. tahu.

Pondělí 8.7. Latakia

Martin: Po zničující neděli chceme dopřát trochu oddechu unaveným tělům. Jeden z členů výpravy už ale zase trpí zdravotními potížemi a odmítá sebemenší aktivitu. Na výlet do Ugaritu tedy vyrážíme jen s Lubošem. Nejdříve jsme se ale pěkně povozili po městě, protože Ugarit se jmenuje i „obchoďák“ v centru. Potom už nacházíme správný servis, který nás za bůra bere až k vykopávkám. Jde o památku ve fyzickém stavu zhruba jako Sion (pro neznalce – zřícenina u K. Hory), jenže je x-krát větší a o 3 tisíce let starší.

Cestou zpátky objevujeme stolní fotbálek, jaký jsme ještě v životě rozhodně neviděli. Je totiž celý ze dřeva. Dáváme si to s lokálama, z nichž jedem je fakt nadřenej a navíc využívá „domácího prostředí“, a tak dostáváme nakládačku. Aspoň uznávají, že na zeleném trávníku by repre zápas Sýrie-ČR asi dopadl jinak. Potom nás bez stopování popovezl Syřan, který strávil část života jako zaměstnanec hotelu v Řecku. Při procházce po pláži objevujeme místní Cote d’Azur zobrazované ve všech průvodcích. Dáváme koupel, voda je jako kafe a pláž klesá velmi mírně, takže si člověk moc nezaplave. Bombový jsou ženský koupající se v oblečení i šátcích.

Večer opakujeme pizzu a jednu neseme Ondrovi, když tu náhodou potkáváme dvě Slovenky, matku s dcerou. Žijí v Latakii dlouhodobě a asi mají na spěch, protože brzy mizí. Mladá vypadala šikovně, ale stejně asi už měla vážnýho probléma.

Ondra: Z tohohle dne moc nepamatuju, protože jsem buď podřimoval v posteli nebo na záchodě. Ani o tý pizze mi nic není známo. Vim jen, že jsem celej den žral nějaký sezamový sušenky nebo co. 

Úterý 9.7. Latakia – Halab (Aleppo)

Jelikož jsem byl z včerejška poněkud indisponovaný, cesta přes křivolaké horské silničky z Latakie do Aleppa mi vůbec nedělala dobře. Ale dnešek měl znamenat definitivní konec mých zažívacích problémů; u ostatních naopak měly propuknout o to brutálněji. Aleppo se nám zjevilo jako příjemné město, něco jako Hama, akorát, že uprostřed města nebyl kopec s parkem, ale kopec s citadelou. Opět jsme obkroužili tu známou trasu: přes tržiště po pamětihodnostech, žrádlo a pak nějak zpátky do hotelu. Na tržišti opět docházelo k příjemnému zvyku, smlouvání. Už jsem vyzkoušel několik taktik, jak stlačit cenu co nejvíc dolů…v Aleppu zase chtěl koupit nějakou pakárnu, ale jelikož mi už docházely peníze, uchýlil jsem se k taktice „sinusoida“. Ta spočívá v tom, že prodávajícímu začnete líčit, jak chápete jeho pozici obchodníka, že se jako taky občas musí smířit s tím, že po obdobích relativního zisku halt přijde období, kdy se moc nedaří a obchodník prodělává, aby za nějaký čas byl zase v zisku. To je právě ta sinusoida. Druhej a finální krok spočívá v tom, že mu vysvětlíte, že vy jste právě zosobnění toho období, kdy prodělává; že do jeho obchodu za pár minut po vás přijde třeba movitej Němec a nechá tam celé jmění a na mě, kterej si u něho koupil starodávnej poklad za pár šuntů, si ani nevzpomene. Bohužel to nějakým záhadným způsobem nevyšlo…

Večer jsme nezapomněli na proslulé syrské lázně (hamman). Zavedl nás tam náš týpek-hoteliér. Ani nevím, kolik to stálo, ale bylo to fajn. Uvítal nás vitální stařík a hnedka nás zbavoval oblečení. Pak nás zavedl do nějaký místnosti, kde jsme si lehli na vyhřátou podlahu a čekali. Za chvíli stařík přišel a odvedl mě vedle, kde mě začal zuřivě drhnout kartáčem po celym těle, dokonce i vlasy. Pak mě opláchl a poslal lehnout si na takovou dlaždičkovanou postel. Za chvíli přišel čistotou blyštící se Martin, rozzářený jak sluníčko. Zanedlouho jsme od vedle slyšeli, jak se Luboš strašně směje. Od je Luboš totiž hrozně lechtivej a jak ho ten stařík drhnul, tak ho to strašně šimralo.

Když jsme přišli do hotelu, probíhala tam zrovna nějaká party hotelových hostů a personálu. Jeden z nich tam balil nějakou Polku a když potom odešla, přesunul se ke Korejkám, čímž vlezl do zelí mně a Lubošovi, protože jsme tou dobou s nimi pokročili v konverzaci už celkem hodně. Martin se tam zatím bavil (česky) s nějakým Polákem. Na party nesměla chybět samozřejmě vodní dýmka a potom nějaký dobroty na stole. Tak takový byl náš poslední večer v Sýrii.

Sobota 20.7. Istabul – Kapikule – Rumunsko

Autobus do Bucuresti vyjížděl z Istanbulu ve středu dopoledne s tím, že do Bucuresti měl dorazit příští den ráno. Po cestě na bulharský hranice jsem si všiml, že na ukazatelích u dálnice je napsáno maximálně Kapikule, což je hraniční přechod; nebyla na nich jediná zmínka o Bulharsku.

Autobus, ve kterým jsme jeli, byl plnej rumunskejch lidí, kteří v Turecku levně nakoupili a převáželi to domů do Rumunska. Kromě nich a nás tam byla ještě skupinka Američanů v čele s rumunskou roštěnkou a pak ještě jedna spořádaná rodinka z Ploeşti.

Martin: Místo vedle otce této rodiny připadlo na mě a brzy jsem se musel zastydět za svoji angličtinu. Přesto jsem vyzvěděl, že šlo o strojního inženýra, který mimochodem pracoval pár let i v Iráku. Na každé zastávce jsme od něj aspoň věděli, za jak dlouho odjíždíme. S personálem autobusu totiž moc řeč nebyla (asi se začnu učit rumunštinu).

Ondra: První zastávka byla na hranicích v Kapikule. Byli jsme vehnáni k nějakejm úředníkům; tam jsem poprvý uviděl, jak nějakej týpek předává úplatek. Předával ty prachy přes přepážku strašně nenápadně, jako kdyby to ostatní nějak zajímalo nebo co, a oba dva se u toho tvářili jako ti neotrlejší gangsteři.

V noci jsme toho moc nenaspali, protože autobus překonával Rodopy klikatejma horskejma serpentinama a co chvíli hrozilo, že se převrátí. Když jsem někdy v noci mluvil s Martinem, myslím, že použil spojení „zamrdaný cesty“. Další vopruz nastal ráno, když jsme dorazili k Dunaji a tedy i k hranici s Rumunskem. Ani nevím, jak dlouho jsme čekali na trajekt, ale vím přesně, že nás na pozdějším hraničním přechodu nechali vytuhnout čtyři hodiny. Ještě před přechodem začal autobusový stevard vybírat od pasažérů (kromě nás, tý rumunský rodiny a tlupy Američanů) úplatky, které potom předal na hraničním přechodu. Stejně byl pak náš autobus včetně bagáže zcela vyklizen… Předem vybraná suma asi nebyla dostatečná, a tak skoro každý cestující (=pašerák) nosil větší či menší balíčky (asi dárečky) do budovy celnice a vracel se s prázdnýma rukama, ale také úsměvem, protože směl znovu nastoupit do busu.

 Po přejetí hranic byli najednou všichni veselí a začali spontánně zpívat rumunský vypalovačky (stevard se ujal role dirigenta). Musím říct, že to bylo strašný. Koutkem oka jsem se podíval po tý spořádaný rumunský rodině a viděl jsem, jak se její otec viditelně stydí a snažil se bejt co nejmenší. Jo, to znám, když se člověk snaží strčit hlavu do písku, ale ono to nejde, protože se v okolí zrovna žádnej nevyskytuje.

Neděle 21.7. Bucuresti – Oradea

Do Bucuresti jsme dorazili někdy k poledni. Hned jsme se taxíkem přesunuli na vlakový nádraží a tam jsme se usnesli, že nejlepší způsob dostat se co nejrychleji směrem domů byl vlakem, který z Bucuresti vyjížděl večer a ráno dorážel do Oradey, ležící už u maďarských hranic. Měli jsme tudíž před sebou celé odpoledne v Bucuresti. Neznám nic skvělejšího. Potulování po ponurých a zaprášených ulicích nás moc nenadchlo, stejně jako fyzický stav budov. Bucuresti má rozhodně svůj rozkvět ještě před sebou. Navíc když jsme dováděli na houpačkách, tak začalo pršet. Schovali jsme se pod stříšku, odkud jsem pořídil obrázek (viz výše) asi nejlépe charakterizující ono nedělní odpoledne. Před odjezdem jsme se ještě natláskali v nějakym FastFoodu, asi jediným otevřeným restauračním zařízení v celé Bucuresti.

Na vlakovym nádraží bylo asi nejzajímavější to, že zřízenec kontroloval lístky už před vstupem na perón u takovejch vrátek; kdo neměl něco v pořádku, byl nemilosrdně poslán zpátky. Tuším, že se lístky kontrolovaly už při vstupu do celého areálu odjezdů. Asi aby se jim tam nekumulovali bezdomovci nebo co…

              Pohled z vlaku na podvečerní rumunskou krajinu je nádherný. Vidíte husté lesy, ve kterých se skrývali vlkodlaci a dobří skřítci, zvlněnou krajinu, stále tmavší a tmavší jak na obzoru zapadá slunce. Do toho všeho trčely do výše občasné ropné věže jako bludičky se svými věčnými ohni na vrcholcích. Vychutnával jsem si ty pohledy jak to nejvíc šlo, protože se ve vlaku absolutně nedalo spát. Bylo nás v kupé osm a opírat se o nějakou vychrtlou babku se mi moc nechtělo.