Hlubinná ekologie je jedním z filozoficko-ekologických směrů environmentalismu – myšlenkového proudu, který se objevil v 70. letech ve Spojených Státech jako reakce na stále výraznější zasahování člověka do přírodního prostředí způsobující zvětšování ekologických problémů. Lze říci, že hlubinná ekologie je nejradikálnějším proudem environmentalismu, založeným na striktně biocentrickém přístupu (tj. ztotožnění se člověka s přírodou, který ji oceňuje pro její vnitřní hodnoty, nikoliv pro to, co mu dává).
Vznik hlubinné ekologie je nutné chápat v kontextu s politickým vývojem v USA. Po nástupu Reaganovy a poté Bushovy administrativy, které svými povahami nebyly příliš nakloněny ekologickým přístupům, bylo reakcí na tento vývoj jak radikalizace některých ekologických skupin, tak vznik organizací jako jsou Greenpeace nebo Earth First!, uplatňující místo lobbyismu spíše politiku tzv. „přímé akce“ (demonstrace, kampaně, výzkumy, atd.). V tomto období vznikla i filozofie radikálního environmentalismu, tzv. deep ecology, česky hlubinná ekologie*.
Filozofie hlubinné ekologie se ostře vymezuje proti „celosvětově dominantnímu technokraticko-industriálnímu pohledu na svět s lidskými jedinci jako bytostmi izolovanými od přírody.“ Hlubinná ekologie říká, že tento dominantní pohled je jen odrazem širšího kulturního vzorce, v němž člověk žije; zvláště kritická je vůči západní civilizaci: „Západní kultura po mnoho staletí vyznávala a hlásala dominanci člověka nad přírodou, mužského nad ženským, bohatými a mocnými nad chudými, dominanci západní civilizace nad ostatními kulturami.“
Hlubinná ekologie se pokouší o duchovnější a komplexnější přístup k okolí. Nespokojuje se s izolovanými přístupy z pohledu jednotlivých vědeckých disciplín při řešení otázek a problémů životního prostředí a pokouší se nalézt a definovat komplexní náboženský a filozofický pohled na svět, vycházející z preference ekologického myšlení a hledání odpovědí na otázky týkající se žebříčku hodnot nebo etiky. Hlubinná ekologie tvrdí, že tyto otázky jsou vlastní všem náboženským a filozofickým proudům jako např. křesťanství, buddhismu nebo taoismu; tímto se hlubinná ekologie pokouší o jakousi syntézu všech těchto směrů při vytváření své vlastní filozofie.
Ta vychází ze dvou základních principů: sebeuvědomění a biocentrická rovnost.
Sebeuvědomění znamená, že každý jedinec si uvědomuje sebe nejen jako „sebe“ nebo jako součást společnosti, ale i jako součást celku, který je tvořen jak lidskou společností, tak i živou a neživou přírodou. Tento celek je charakterizován značnou komplikovaností a komplexností vzájemných vnitřních vztahů mezi částmi celku, které se tak stávají na sobě vzájemně závislé a eventuální poškození jedné části se tak zákonitě projeví v poškození ostatních částí, tedy i člověka. Hlubinná ekologie tvrdí, že k tomuto poznání sebe jako části se nejlépe dospěje meditační činností a že tímto procesem se člověk jakoby osvobozuje od vlastního kulturního zázemí a jiných sociálních „brzd“ a směřuje k pochopení sebe jako integrální součásti celku.
Biocentrická rovnost je myšlenka, že všechny formy života mají stejné právo žít a vyvíjet se. Tento princip vychází z principu sebeuvědomění. Člověk by měl vidět sám sebe nikoliv v pozici nejvýše postavené formy života, ale jako součást ekosystému, která dává ostatním druhům stejné právo na život jako má on sám a která s ostatními žije v harmonické symbióze. Člověk by měl žít na Zemi s minimálním vlivem na ostatní formy života. Materiální potřeby člověka jsou ve skutečnosti menší než si připouštíme. Lidské snažení vedoucí k zvyšování spotřeby a akumulaci bohatství je jen důsledkem tlaku společnosti, která skrze svojí propagandu, reklamu a módu vytváří v lidech potřeby, o které ve skutečnosti nestojí a které jsou svojí povahou odtržené od reality.
Hlubinná ekologie se zabývá také problematikou chudoby. Formulace řešení prezentované hlubinnou ekologií se opírá o Zprávu fondu OSN pro populační aktivity z roku 1984 o důsledcích rapidního zvyšování počtu obyvatel na Zemi. Počet obyvatel se neustále zvyšuje, a to zejména v rozvojových zemích, což má za následek zvyšování počtu lidí žijící v chudobě, nemajících dostatek prostředků k obživě. Závěr Zprávy navrhuje, aby státy světa přijaly vlastní populační politiky za účelem kontroly populačního růstu obyvatel tak, aby se dosáhlo obecného zvýšení kvality života lidí na Zemi. Hlubinná ekologie jde dál a navrhuje, že optimálním řešením by byla redukce obyvatel Země na 100 milionů při zachování současné kulturní rozmanitosti. Tento počet obyvatel je podle hlubinné ekologie příznivý jak pro životní prostředí, tak i pro lidstvo samotné.
Současně navrhuje, aby státy změnily své ekonomické, technologické a ideologické preference. Filozofie ekonomického růstu všeobecně přijímaná a používaná v mnoha státech světa je krátkozraká. Navíc, státy všeobecně nevyznávají ekologickou politiku. Občasné pokusy vyspělých zemí zavést ekologické principy ve třetích zemích se s úspěchy příliš nesetkávají. Proto hlubinná ekologie vidí tuto úlohu zprostředkovatele v nevládních organizacích, které mají tu výhodu, že mohou působit globálně a nezaujatě.
Názorová vyhraněnost hlubinné ekologie spočívá v prosazování biocentrického přístupu, ovšem není to tak, že by člověk neměl do přírody zasahovat vůbec; problém leží ve vymezení rozsahu vlivu člověka na přírodu. Hlubinná ekologie si je vědoma naléhavosti změny myšlení člověka vůči okolí „dřív, než bude pozdě“, protože čím později se tato změna uskuteční, tím radikálnější bude. Tato změna je nevyhnutelná, protože současný vývoj světové společnosti je dlouhodobě neudržitelný.
__
* Termín se také překládá jako Radikální ekologie (např. Jeleček 1994), aby byl zřejmý postoj směru, který je zaměřen vůči společnosti, změně jejího myšlení, přístupu k přírodě atd.
Devall, B., Sessions, G. (1985): Deep Ecology. Gibb Smith Publishers. Layton, Utah 1985.
Jeleček, L (1994): Nová historiografie? Environmentální dějiny v USA: Vývoj, metodologie, výsledky. Český časopis historický. Roč. 92, 1994, č. 3. str. 510-539.
Ondřej Valenta