Z moderních dějin je pro Lichtenštejnsko zásadní rok 1699, kdy se poprvé objevují Lichtenštejnové.

 (Jméno „Lichtenštejnové“ se poprvé objevuje v druhé třetině dvanáctého století ve východní části tehdejších Dolních Rakous v souvislosti s prvním nositelem tohoto jména, Hugo Lichtenštejnským. Ve 13. století se rod rozdělil do dvou linií: Lichtenštejnové Morau a Lichtenštejnové Nikolsburg (moravská); v roce 1608, resp. 1623 byli Lichtenštejni povýšeni na říšská knížata. Karel z Lichtenštejnska z moravské větve obdržel vévodství opavské a Jagerndorf. Druhá větev rodu se orientovala na prostor Alp).

Členové tohoto mocného rodu začali skupovat majetek obou hraběcích panství a v roce 1712 jim patřila již celá oblast. Od roku 1719 byla sloučená panství povýšena na knížectví lichtenštejnské. V 19. století se Lichtenštejnské knížectví stalo členem Rýnského spolku a posléze Německého spolku. Toto spojení trvalo až do roku 1866, kdy Jan II. Dobrotivý vyhlásil Lichtenštejnsko za samostatný stát. Následovala doba intenzifikace zemědělství, zakládání průmyslových podniků, ale i doba zvětšující se hospodářské a tím i politické závislosti na Rakousku-Uhersku. Ke zpřetrhání svazků došlo až po skončení první světové války v roce 1918.

Na Švýcarsko se Lichtenštejnsko začíná hospodářsky orientovat od tohoto roku.  V roce 1920 byla se Švýcarskem uzavřená poštovní, telefonní a telegrafní unie, v roce 1923 byla založena společná Švýcarsko-Lichtenštejnská celní unie. Ve svém důsledku prakticky znamenaly ekonomickou integraci země do Švýcarského hospodářství, včetně převzetí měny. Panovník dokonce požádal, aby Švýcarsko zastupovalo Lichtenštejnsko v mezinárodní politice. Od roku 1921, kdy v platnost vešla ústava, se Lichtenštejnsko řadí mezi konstituční monarchie. Za druhé světové války zůstalo Lichtenštejnsko neutrální. Druhá polovina 20. století znamenala pokračování tendencí z 20. a 30. let, a tím bylo pokračování celkové orientace Lichtenštejnska na Švýcarsko. Oživení v této oblasti nastalo až v roce 1970, kdy lichtenštejnský parlament ustanovil zahraniční výbor, což bylo ve světě považováno za první krok ke zvýšení samostatnosti zahraniční politiky. Dnes je Lichtenštejnské knížectví členem mnoha sdružení a orgánů OSN, včetně EFTA a EEA.

 

Hospodářství

Před čtyřiceti až padesáti lety bylo Lichtenštejnsko zemědělský stát trpící značným nedostatkem nerostných surovin. Až změna státní politiky praktikovaná od 60. let a spojená s razantním snížením až zrušením daní, např. daně z majetku, která měla za následek velký příliv investic a mnohé firmy si zde zřídily svá sídla, ať už fiktivní nebo skutečná. V současnosti má v Lichtenštejnsku své sídlo více než 73 700 zahraničních firem.

Lichtenštejnsko se současně stalo i zemí, která byla využívána také jako vhodné medium pro nelegální finanční operace. Kvůli této skutečnosti bylo Lichtenštejnsko přesunuto skupinou FATF¹ na černou listinu zemí, které neplní mezinárodní standardy v boji proti praní špinavých peněz². Teprve po zahájení rázné reorganizace finančního sektoru bylo Lichtenštejnsko z tohoto nelichotivého seznamu vyškrtnuto.

 

Sektorová struktura Lichtenštejnského hospodářství má podobné rysy jako hospodářská struktura Švýcarska nebo Rakouska (tab.2). 

Zemědělství přispívá do hrubého domácího produktu pouze z 2 %. Mezi tradiční plodiny patří kukuřice, brambory, ječmen, pšenice, zelenina a víno. Z průmyslu, který tvoří 42 % HDP, jsou zastoupeny jak tradičními obory jako je keramický nebo potravinářský průmysl, tak i progresivními odvětvími, mezi nimiž jsou nejdůležitější farmaceutický průmysl a elektronika. Většina příjmů Lichtenštejnska (graf 1) plyne z oborů patřící pod sektor služeb jako jsou bankovnictví, turistika, prodej poštovních známek a příjmy plynoucí z daňové výhodnosti území. Sektor služeb je také typický tím, že je z velké části tvořen malými a středními podniky. Podobná je i  zaměstnanost v  jednotlivých sektorech hospodářství (1,3 %, 44,9 % a 53,8 %, graf 2).

Průměrný roční příjem obyvatel Lichtenštejnska je 33 510 USD (1997). I z tohoto důvodu je Lichtenštejnsko charakteristické vysokým počtem cizinců trvale žijících na jeho území. Obdobně jako v jižních švýcarských kantonech se můžeme setkat s denním pendlováním zahraničních pracovníků, v tomto případě italských, kteří každý den dojíždějí za prací do Švýcarska, podíl zahraničních pracovních sil v Lichtenštejnsku se blíží hranici 64 %. Jedná se z velké části o denní pendlery z Rakouska a Švýcarska, kteří tvoří více než 55 % všech zahraničních pracovních sil v Lichtenštejnsku. Od 90. let je Lichtenštejnsko členem OSN (1990) a EEA (1995).

 

Obyvatelstvo

Populace Lichtenštejnska se pohybuje okolo 32 842 obyvatel (odhad 2002), z nichž více než 34 % tvoří trvale žijící cizinci (graf 3). Obdobně jako ostatní země Alpského prostoru je Lichtenštejnsko z velké části (88 %) katolické. Druhým nejrozšířenějším náboženstvím je evangelismus (7 %). Oficiálním jazykem je němčina, ovšem v hovorové řeči se používá místní dialekt, alemánština, která je kromě Lichtenštejnska rozšířená také v německy mluvící části Švýcarska, jižních oblastech Bádenska-Württenberska, Alsaska a jihozápadu Bavorska.

Počet obyvatel se začal rapidně zvyšovat v době, kdy do Lichtenštejnska dorazila průmyslová revoluce. Vývoj počtu obyvatel a počtu cizinců udávají tab. 3 a graf 4. V roce 1812 mělo Lichtenštejnsko necelých 5 800 obyvatel. Za čtyřicet let se jejich počet zvýšil na více než 8 100. Protože se jedná o malé území jak populačně, tak i rozlohou, migrace má zde větší vliv na celkový počet obyvatel než u populačně větších států. Snížení počtu obyvatel v 80. letech 19.století je přičítán faktu, že tehdy zaostalé zemědělské Lichtenštejnsko, i přes pronikající průmyslovou revoluci, si nemohlo dovolit uživit více obyvatel. S touto celkovou situací pak souvisí i druhý důvod, a to ten, že mnoho obyvatel i cizinců žijících v Lichtenštejnsku se dalo k armádě. Stejným důvodem se dá vysvětlit také mírnější nárůst obyvatel v průběhu první světové války. Od konce druhé světové války se počet obyvatel zvyšuje víceméně rovnoměrně a rapidněji než v předchozích obdobích, což je odrazem celkového rozvoje a zlepšující se ekonomické situace Lichtenštejnska.

Celkové zvyšování počtu obyvatel je výsledkem jak vyšší míry přirozeného přírůstku, tak i významné imigrace cizinců, která se zvýraznila v 50. letech po skončení druhé světové války. Současná stagnace počtu cizinců souvisí s několika faktory. Prvním budiž ten, že Lichtenštejnsko v posledních letech zostřilo svůj boj proti nelegálním finančním operacím vykonávaných na jeho území, které zneužívaly jeho daňové výhodnosti (viz výše). Tím pádem se Lichtenštejnsko stalo pro tyto „typy“ cizinců méně atraktivní, zejména také proto, že se v posledních letech ve světě objevilo mnoho jiných tzv. daňových rájů. Druhý důležitý faktor souvisí se změnou podmínek udělování lichtenštejnského občanství, ke které Lichtenštejnsko přistoupilo v roce 2000 a které zjednodušilo celý proces získání občanství.

Samotný proces udělování občanství je v Lichtenštejnsku velmi specifický. Žadatel o Lichtenštejnské občanství musí v zemi žít nejméně 30 let (s tím faktem, že roky pobytu do 20 let věku žadatele se počítají dvakrát); dále žadatel musí mít trvalé bydliště v Lichtenštejnsku, a to nejméně pět let před podáním žádosti o udělení státního občanství. Za třetí, žadatel se musí zřeknout svého bývalého občanství a konečně za čtvrté, finální rozhodnutí o udělení občanství mají v rukou ostatní obyvatelé regionu, kteří se k tomu vyjadřují formou jakéhosi referenda. Časově méně náročným způsobem stát se občanem Lichtenštejnska je uzavření manželství s Lichtenštejnským občanem.

Těmito podmínkami se Lichtenštejnsko snaží zabránit případnému zneužívání udělení státního občanství, ať je tomu již proto, že velká atraktivita země plyne zejména z výhodných daňových sazeb pro ekonomickou činnost, a také proto, že se snaží ochránit své obyvatelstvo před invazí cizinců, kteří by pak eventuelně mohli ovládnout veřejnou sféru a odstavit tak původní obyvatelstvo od podílu na moci.

Trendy v demografickém chování obyvatelstva se příliš neliší od sousedních zemí, jak na státní, tak i na úrovni kantonů v případě Švýcarska a zemí v případě Rakouska (tab. 4, 5). Souvisí to hlavně s faktem, že v Lichtenštejnsku žije vysoké procento cizinců, kteří si s sebou přivážejí i prvky demografického chování z oblastí, ze kterých přišli. A navíc, demografické chování Lichtenštejnců se od toho „cizineckého“ chování neliší. Za zmínku tak stojí jen stále kladný přirozený přírůstek, který je vlastní i okolním Alpským regionům.

 

Závěr

Lichtenštejnsko je velmi osobitým státním útvarem jak v alpském prostoru, tak i v celé Evropě. Jeho specifický historický vývoj vytvořil z Lichtenštejnska stát, jak jej známe dnes. Budoucnost Lichtenštejnska závisí do jisté míry na vývoji sousedního Švýcarska, s nímž je nerozlučně spojeno. S predikcí budoucího vývoje jsou spojeny dva směry. První předpokládá postupné zapojování Lichtenštejnska do Evropských integračních struktur. Již v těchto letech se Lichtenštejnsko snaží harmonizovat své zákony se zákony Evropské Unie. S tímto začleňováním do Evropy je ovšem zřejmé, že Lichtenštejnsko ztratí svoje postavení evropského daňového ráje a tudíž nebude tak atraktivní pro zahraniční společnosti.

Druhý směr možného vývoje orientuje Lichtenštejnsko k ještě většímu důrazu na vlastní specifičnost a uchování si rázu osobité země s vlastními pravidly. Lichtenštejnsko, spolu s ostatními malými zeměmi Evropy, se stane jakýmsi (kulturně, legislativně) izolovaným ostrovem, který bude přitahovat pozornost (a kapitál) svou jedinečností.